Pověsti a legendy vztahující se k hradu a zámku

Bílá paní

Bílá paní se zjevovala téměř na všech sídlech Vítkovců, ponejvíce pak na Českém Krumlově, Jindřichově Hradci, Telči, Třeboni či Rožmberku, ale také na ostatních hradech a zámcích, které tento mocný a rozvětvený rod vlastnil. Dodnes však není zcela jasné, kdo onou bílou paní ve skutečnosti byl.

Bohuslav Balbín přisoudil tuto roli Perchtě z Rožmberka, dceři Oldřicha II. z Rožmberka. Ta byla v roce 1449 proti své vůli provdána za Jana z Lichtenštejna, pána sice urozeného, avšak mravů spíše hrubých a chování neurvalého, který krátce před touto svatbou ovdověl. Toto manželství se pro Perchtu stalo utrpením, neboť její manžel jí psychicky i fyzicky týral a trýznil, o čemž se dnes dozvídáme z její četné soukromé korespondence. Na vině mělo snad být i věno, které se Oldřich zavázal Janu z Lichtenštejna vyplatit, ale po svatbě se k tomu příliš neměl. Teprve až manželova smrt prolomila mříže jejího vězení. S radostí vrátila se na otcovský hrad a stala se jeho dobrým duchem a laskavou ochranitelkou všech trpících. Smrt ji zastihla na jejím rodném hradě v roce 1476.

Bílá paní, jak ji nazývali, zjevovala se v bílém, splývavém šatě a s klíči za pasem, jak, pečlivě uzamykajíc dveře, obchází chodby a síně vstříc budoucí události. Usmívala-li se nebo měla-li bílé rukavice, bylo to znamení, že se k domu přikloní štěstí. Měla-li černé rukavice a tváře pokryty smutkem, znamenalo to blížící se neštěstí nebo smrt, červené rukavice pak znamenaly blížící se katastrofu v podobě ohně. Příčinou zjevování Bílé paní Perchty je údajně kletba Jana z Lichtenštejna. Na svém smrtelném loži měl Perchtu prosit za odpuštění, avšak Perchta mu odpustit odmítla. Jan nad ní proto před smrtí vynesl kletbu. Perchta se má pro svou zatvrzelost jako přízrak zjevovat na panstvích svých předků, dokud se v prach nerozpadnou. Portrét Perchty z Rožmberka se nachází na prohlídkové trase A.

Je zde však ještě jedna žena, která mohla dát vzniknout pověstem o jindřichohradecké bílé paní. Je jí Markéta z Hardeggu, druhá manželka Jindřicha II. z Hradce, jenž zemřel roku 1363 zanechav Markétě čtyři syny a jednu dceru. Vdova Markéta se po smrti mužově spolu s dcerou uchýlily do kláštera v Českém Krumlově. Odtud přijížděla navštěvovat své děti na Hradci. Přijížděla vždy v bílých šatech a prostý lid ji proto nazýval Bílou Paní. Byla to pravděpodobně ona, kdo nařídil rozdávat sladkou kaši chudým vždy na Zelený čtvrtek. Zemřela v Krumlově 8. 6. 1369. Osobně se kloním k tomu, že hradeckou Bílou paní je právě Markéta z Hardeka.

Pověst říká, že svého času se pan Jindřich pustil do rozsáhlé přestavby svého hradu a stále s ní nemohl být hotov. Proto jeho choť nabízela všem řemeslníkům, že když stavbu dokončí do zimy, sama pro všechny na oslavu uvaří sladkou kaši. A protože všichni podaní měli svou laskavou paní v oblibě, pustili se s chutí do práce a skutečně ještě než napadl první sníh, byl celý hrad přebudován tak, jak si to přál Jindřich z Hradce. Paní Markéta pak splnila slib a sama s pomocí kuchtíků navařila plné kotle sladké kaše, kterou všechny počastovala. A když pak viděla, jak jim všem uchystaný pokrm chutná, rozhodla se vařit kaši rok co rok pravidelně pro všechny chudé a potřebné z celého Hradce. Ale protože jí bylo líto, že na celou hostinu na nádvoří už padal sníh, rozhodla se přesunout vaření kaše na jaro. Od té doby se na zámku v Jindřichově Hradci, ale také v Telči, která rovněž patřila pánům z Hradce, ujal zvyk podávání sladké kaše chudým vždy na Zelený čtvrtek před velikonočními svátky.

Na Hradci Bílou paní čas od času vídávali, celou v bílém, s hlavou zahalenou v bílé roušce, v pravé poledne shlížet z okna ve staré nepřístupné věži, do které již nevedly žádné schody. Vždy, když si jí lidé všimli a zastavovali se ukazujíc na ni prstem, začala zvolna mizet, stávala se menší a menší, jako by ustupovala, až se rozplynula docela. Často zvěstovala smrt; například hradeckého vladaře Adama Pavla Slavaty (1604-1657), stejně tak i narození nového člena rodu. Když mělo přijít na svět děťátko, objevovala se celá v bílém, když hlásala smrt, měla černé rukavice. Potkávali ji v denní i noční hodinu na chodbách hradu se svazkem klíčů u pasu, kterými postupně otvírala a zase zavírala různé komnaty. Když ji někdo pozdravil, odpověděla úklonem hlavy a přešla, aniž komu ublížila. Sloužící ji vídali hodit po zámku, tu a tam světnici otvírala neb zavírala, ale vždy v tichosti; v rozčilení se spatřovala, slyšela-li klíti neb rouhati, a tu nepřestávala na káravém podívání, nýbrž i házela věcmi, které jí přišly do ruky. Vypráví se, že když v noci před čtvrtým dnem měsíce ledna roku 1604 umíral poslední člen rodu pánů z Hradce Jáchym Oldřich, sešla Bílá paní sama do města, zaklepala na dveře jezuitské koleje, vstoupila a vyzvala jejího rektora pátera Mikuláše Pistoria, zámeckého zpovědníka zbožné paní Kateřiny z Monfortu (matky pana Jáchyma), aby šel rychle pána zaopatřit, protože mu zbývá již jen pouhá hodina života. Páter, který si celý večer připravoval kázání k nastávajícímu svátku Tří králů, zjevením značně udivený a vyděšený, ji poslechl a skutečně našel pána v posledním zápase se smrtí. Zahlédnuta byla prý i před požárem zámku roku 1773 a svědkové tvrdili, že na sobě měla červené rukavice. V současné době se na zámku zjevuje zejména v létě, při pravidelných nočních prohlídkách.

Černá paní

Černá paní patří k málo známým a velmi tajemným jevům, dochovalo se jen několik nejednotných útržků. Ráda prý škodila hradeckým pánům. Jednou uloupila prvorozené dítě a zmizela s ním ve stěně, která se před ní otevřela. Než ji stačili chytit, stěna se opět uzavřela, avšak na druhé straně se v tu chvíli objevila Bílá paní a její černá sokyně úlekem zkameněla. Od té doby má na na zámku stát mramorová socha a po Černé paní na zdi zbyly nesmazatelné otisky prstů... Obojí byste však hledali marně...